Virtual town

Po dlouhá staletí, která předcházela vznik státu, žili Římané podle obyčejových pravidel, nepsaných norem, které často měly sakrální charakter (zejména v sankcích: hrozily prokletím, propadnutím pachatele božstvům apod.). Zvyklosti a obyčeje měly na nejranějších stupních vývoje nejtěsnější spojení s náboženskými představami, považovaly se za výron vůle bohů, za pravidla bohy daná. Proto také prvními znalci práva bývali kněží (pontifikové).


Podle římské tradice vydávali římští králové četné zákony, tzv. zákony královské (leges regiae). Za vlády Tarquinia Superba mělo již těch zákonů být tolik, že jakýsi Papirius, podle všeho pontifex maximus, z nich pořídil sbírku (Ius civile Papirianum). Moderní dějepisectví ovšem považuje sbírku za podvrh, pořízený někdy za republiky.

Římské právo je právní systém, který se vyvinul ve starověké římské obci (polis) a postupně se rozšířil po celé Římské říši. Vývoj římského práva je velmi dlouhý, protože jeho základy sahají do zvykového práva, které má počátek v protoitalických kulturách. Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př. Kr., kdy byl sepsán Zákon dvanácti desek, a bez přerušení právní kontinuity pokračuje až do doby císaře Justiniána I., který kolem roku 530) nařídil jeho shromáždění a sepsání. V této podobě Justiniánské kodifikace se principy římského práva staly základem právního systému Byzantské říše. Kolem roku 1100 vzniklo na jejím základě římské církevní právo (kánonické), jež se pak začalo studovat na univerzitách a stalo se vzorem pro panovnická práva evropských zemí.